Recenze: Dcera zimy

Anotace: Moranu a její sestru Vesnu černá magie navždy uvěznila ve světě živých. Před Moraninou krutostí se smrtelníci třesou, ale ona jen touží zachránit laskavou Vesnu, uvrženou do nekončícího koloběhu znovuzrození. Ve snaze zlomit prokletí a získat alespoň jeden normální život protrpěly sestry celá staletí. Pokud chtějí tentokrát uspět, musí čelit démonům ze samotného podsvětí i své minulosti. Vymaní se zpod kletby, nebo s nimi bohové rozehrají jinou hru?

Morana miluje svou sestru Vesnu nadevše. Bylo tomu tak už od doby, kdy ji matka porodila. Přestože jsou obě dívky rozdílné jak den a noc, pojí je silné pouto. A tak Morana Vesně nezávidí, že je pokaždé středem pozornosti a svou krásou a vřelou povahou si každého okamžitě získá. Místo toho se raději uchýlí s nožem na lov do lesů a popovídá si se svým nejlepším přítelem Petrem. Už několik let sestry žijí bez rodičů a nemají se špatně. Dobře ale taky ne. Vesna se domnívá, že pokud se jí podaří okouzlit a vzít si prince Ivana, který je považován za hrdinu od doby, kdy se mu podařilo přemoci Kostěje Nesmrtelného, zajistí tak lepší životní podmínky jak pro Moranu tak i pro chudé vesničany. Jenže místo zlata na hlavu jí i její sestře spadne strašlivá kletba, která rozdíly v jejich povahách prohloubí a vytáhne je na světlo světa...

,,Smrt neprosí. Smrt káže. Smrti nikdo neřekne do tváře Ne. Příkazy Smrti nikdo neodmítne."

Morana ze začátku není ta Morana, kterou známe z mýtů. Je to jen obyčejná dívka, co se snaží ze všech sil postarat o svou naivní sestru. Chodí lovit, chrání ji před nezvanými návštěvníky a pokouší se ji shodit z toho pomyslného růžového obláčku, na kterém se Vesna vytrvale vznáší. Všechno se změnilo toho osudného dne u břehů Vlčího jezera. Moranou z Grobu, malé zemědělské vesnice, zmizela a zrodila se bohyně zimy. Po staletí jsou jí v patách nemoci a zkáza a všude, kam zavítá, si lidé šeptají, že přišla smrt. Tou totiž Morana skutečně je. Už pomalu ztrácí přehled, co z historek o Černé carevně se zakládá na jejích činech a co jsou jen výmysly pověrčivých lidí. Ve skutečnosti totiž nechce zahubit celý svět. Touží jen zlomit kletbu, která váže ji i Vesnu a mít od toho nekončícího utrpení navždy klid.

,,Měla to být má první poprava upálením. Už mě dvakrát utopili, což bylo velmi nepříjemné."

Vesna je pravým opakem nedůvěřivé a chladné Morany. Miluje barvy, květiny, krásné šaty a šperky a nejradši by celé dny jen zpívala a veselila se. Svatba s princem byla jejím největším snem, jenže potom ji stihla kletba. Vesna se narodí, prožije sedmnáct let života a v nejkratší den roku zemře - a to stále dokola. Nikdy však nezapomene, jak svůj minulý život prožila. 

,,Jsou jen dva způsoby, jak se stát nesmrtelným - buď se narodíš jako bůh, anebo se staneš příšerou. My jsme to druhé."

Vztah mezi oběma sestrami byl skvěle napsaný. Jenda pro druhou by udělaly cokoliv a to bylo na té knize asi to nejkrásnější. Morana chránila Vesnu, Vesna se snažila pomoci Moraně. Hádaly se? Samozřejmě. Vždycky se přes to ale dokázaly přenést. Nezáleželo na tom, co kdo tvrdil. Zkrátka věřily jedna druhé. Právě tu vzájemnou důvěru a nezlomné sesterské pouto jsem musela obdivovat. 

,,Člověk by neměl zvát Smrtku na čaj, pokud nechce sám usrknout."

Autorka do knihy vnesla i romantické linky. Jak Vesna, tak i Morana se dočkaly svého vlastního milostného příběhu. Není tam nijak podstatný, ale stejně jsem si ho užívala. Dcera zimy se rozhodně nedá označit za knihu, která by se soustředila jen na romantické vztahy. Přesto ale tenhle "prvek", který do knihy autorka vložila, oceňuji. Byla to zkrátka třešnička na dortu, co se tam dokonale hodila.

,,V lesích se skrývá mnoho příšer. Ty nejhorší mají lidskou tvář."

Tahle kniha je protkaná slovanskou mytologií skrz na skrz. Vladimíra Šebová si ji ovšem přetvořila tak, aby vyhovovala příběhu, který chtěla vyprávět. Obecně mám mýty o bozích a nestvůrách různých národů ráda a i o slovanské mytologii jsem toho na začátku knihy věděla poměrně dost. Byla jsem proto až překvapená, s kolika novými poznatky jsem na konci Dcery zimy odcházela. Nejzajímavějšími stvořeními se pro mě staly mavky - duše těhotných dívek, které zamřely nepřirozenou smrtí. 

,,Nebuď drsná. Buď moudrá. Zachovej si odstup a rozvahu. Nepodlehni nepravdě jen proto, že má na sobě krásné nové šaty."

Příběh se odehrává v dvou dějových liniích, a to v 12. a 18. století. Tuto informaci ale berte spíše orientačně. Rozhodně nečekejte, že nějaké království zvané Úlesí v této době skutečně existovalo a že by to na světě vypadalo tak, jak to Vladimíra Šebová čtenáři vylíčila. Slované ve dvanáctém století? Chápu, proč se nad tímto faktem všichni tak pozastavují a možná to i odsuzují. Berme to však s nadhledem. Dcera zimy je fantasy a ne učebnice dějepisu. Tak bychom tak k této knize měli i přistupovat. 

,, Přece víš, jak to chodí. Když si někdo v sousední vsi prdne, u nás se hned povídá, že se posral."

Pravdou ale je, že bylo někdy těžké se v autorčině světě vyznat. Dočetla jsem se, že slovenské vydání knihy pravděpodobně obsahovalo i mapu. Ta tomu českému bohužel chyběla. Nevěděla jsem ani, ve kterých místech - aspoň přibližně - se příběh odehrává. Autorka sice mluvila o Evropě a Africe, ale jinak příliš orientačních bodů nezmínila.  Jsem si skoro jistá, že někde na začátku se psalo Jesenících, ale v doslovu autorka tvrdila, že si představovala Úlesí někde v místech dnešního Běloruska. Pokud tedy chcete vědět, kde přibližně fiktivní země leží, podívejte se na stranu tři sta. Šebová to tam v jednom odstavci shrnula. 

,,My lovíme proto, abychom přežili," podotkl Andrei. ,,Ivan neloví pro potřebu, ale pro radost. Zabíjí, protože může."

Co se týče děje knihy, jsem naprosto spokojená. V každé kapitole se dozvídáte nějakou novou informaci a jak příběh přeskakuje z dvanáctého století do toho osmnáctého, zjišťujete, co se stalo s postavami za ty stovky let. Ale co je nejlepší, celou historii autorka čtenáři prozradí až úplně na konci. Nutí vás to číst dál, i když se vám zrovna nechce. Navíc se pořád něco děje. Není tam žádné hluché místo, které byste musely znuděně přeskakovat. Zvratů je v knize habaděj a rozhodně jsou nepředvídatelné. Už ani nespočítám, kolikrát mě autorka dostala.

,,Nejsou žádné paláce plné tančících lidí, ověšených drahými šperky. Je jen krev a slzy. Všechno ostatní jsou pohádky."

Grafická stránka je dokonalost stejně jako jazyk, kterým Vladimíra Šebová píše. Není úplně jednoduchý, ale ani náročný. K příběhu v knize se hodí skvěle. S čtivostí, která se knize nedá upřít, a tím, jak se zdá, jako by sotva tři sta stránková kniha obsahovala dvakrát tak dlouhý příběh, se Dcera zimy stává víc než jen nadprůměrnou knihou.

,,Jméno je to první, co v podsvětí ztratíš."

Celkově jsem z Dcery zimy nadšená! Přece jenom pořád přistupuji k českým a slovenským autorům trochu skepticky, takže jsem zákonitě musela být překvapená, když jsem zjistila, co se mi to vlastně dostalo do ruky. Příběh byl čtivý, s dobrými postavami a zápletkou. Až na chvilkové zmatení ohledně světa nemám knize co vytknout.

Jestli si chcete přečíst neotřelou fantasy od českého (respektive slovenského) autora, tak vám Dceru zimy určitě doporučuji. Podpoříte tak nejen naši domácí knižní scénu, ale i talentovanou Vladimíru Šebovou. 

Hodnocení: