Recenze: Půlnoční slunce

Anotace: Osudové setkání Edwarda Cullena a Belly Swanové obrátilo oběma život vzhůru nohama. Až dosud jsme jejich dramatický vztah znali jen z dívčina vyprávění, ale teď nadešel čas na Edwardův pohled. Co vše jeho shledání s nevinnou Bellou způsobilo? Jaké pocity ho ovládly? A jak mohl následovat své srdce a zároveň svou lásku stahovat do světa plného nebezpečí? Nejslavnější upíří romance se vrací v temně velkolepém stylu a má pořádně nabroušené špičáky.

Všichni víme, jak Edwarda a ostatní upíry vnímala Bella. Co si myslela, když je poprvé uviděla ve škole a pak když zjistila, co jsou Cullenovi opravdu zač. Jak ale na trochu neohrabanou dívku reagoval Edward? To prozrazuje Půlnoční slunce.

Edwarda už trochu nudí věčný život. Jeden den je jako druhý, žádná velká změna. Lidské bytosti má přečtené a ví přesně, od koho co čekat. Se svou rodinou se po letech vrátil zpět do malého městečka Forks a netušil, že by to mohlo přinést něco zvláštního. To se ale změní, jakmile na tamější střední školu nastoupí Bella Swanová. Ze začátku je mu úplně lhostejná, ale to jen do doby než zachytí její pach. Tak lahodnou vůni nikdy za svůj dlouhý život necítil. A její lákavá krev není to jediné, čím je tahle dívka zvláštní. Edward slyší myšlenky všech okolo sebe, jen Bellina mysl mu zůstává skrytá. Snaží se před ní utéct, aby jí náhodou neublížil a nezničil život, který pro něj a rodinu Carlisle vytvořil. K Belle ho však časem začne přitahovat ještě něco, co nemá s touhou po krvi nic společného. Mezi ním a dívkou s hnědozelenýma očima, mezi upírem a člověkem, začne kvést cit, který daleko přesahuje hranice pouhého přátelství. Jenže to, že je Bella s Edwardem, pro ni znamená velké nebezpečí.

Edward byl uvnitř trochu jiný, než jsem si myslela v původní sáze. Našla jsem v něm více sebepohrdání, než jsem čekala. To, jak pořád bojoval se svojí touhou po krvi a nenáviděl se za to, bylo opravdu zajímavé sledovat. Taky nad vším hloubal víc než Bella. Věci co v její knize zabraly jeden odstavec, tady vyšly na půl stránky. Myslím, že to není vůbec špatně. Má mu být už alespoň sto let, takže se nemůže chovat jako sedmnáctiletý kluk, i když tak třeba vypadá. Přece jenom mi ale po přečtení pěti set stran trochu vadilo, jak o sobě pořád přemýšlí. K Belle taky měl až přehnaně ochranitelské sklony a všechno, co se jí stalo, si dával za vinu.

Bellu asi nemusím moc představovat. Všichni ji znají ze Stmívání. Hnědovlasá holka s čokoládovýma očima, která očaruje snad všechny kluky na škole včetně ke všemu lhostejného Edwarda. Ona si ale svůj půvab neuvědomuje. Vždyť je tak neohrabaná a ničím nezajímavá, co by na ní kdo viděl. Edward si ji v příběhu staví na piedestal. Vnímá ji jako laskavou duši a takový svůj protipól, jak je on zlý a ona dobrá.

Věc, co mě tu opravdu zarazila, je ta, že některé postavy známé ze Stmívání a u nichž jsem si byla jistá, že vím, jaké jsou uvnitř, se podle toho, co si přečteme v Půlnočním slunci, nejspíš přetvařovaly. Například Jessica mě dostala. Tohle bych do ní neřekla ani náhodou. Ne, prostě ne. Stejně tak ty představy kluků, co byli do Belly zbláznění.

Samotné čtení myšlenek knihu neskutečně oživovalo. Edward Bellu pozoroval skrz hlavy ostatních a popisoval, jak to vlastně s jeho darem je. Byly to zajímavé detaily, které mě potěšily. V původní sáze jsem o tom vždycky chtěla vědět víc a v Půlnočním slunci se mi konečně dostalo nějakých přesnějších odpovědí. Edward se taky snažil zjistit, jak to, že Bellu neslyší. Zkoumal myšlenky Charlieho a Renée, protože ho zajímalo, jak může vzniknout někdo tak jedinečný jako jejich dcera.

"...jak jednoduché může být se do Belly zamilovat. Bylo by to stejné jako pád: nenucené. Nedovolit si se do ní zamilovat by byl přesný opak pádu - bylo by to jako škrábat se po hraně útesu..."

S. Meyerová - Půlnoční slunce

Vztah mezi Edwardem a Bellou z druhé perspektivy byl pro mě trochu zvláštní. Stále jsem jejich velký fanoušek, ale prostě mi přišlo, že se do ní Edward zamiluje tak trochu lusknutím prstu. Ono se to sice stane na čtyřech stech stránkách, ale nevím, já jsem to vnímala asi jinak. Trochu mi taky vadilo, jak je ochranářský, jenže nic jiného jsem upřímně řečeno nečekala.

Každopádně Půlnoční slunce přineslo spoustu odpovědí ohledně toho, co se stalo stalo na konci Stmívání. Zápletka se stopařem tu byla ukázaná ještě jinak, než ji vnímala Bella. Těch sto stran bylo akčních a hodně zajímavých. Taky je tady zaplněná ta mezera, kdy je Bella v bezvědomí v nemocnici. Dozvídáme se tu celkově víc o Cullenových a jejich osudech a stejně tak o minulosti Edwarda. Dobrá byla i část, kdy jel na Aljašku.

Celkově se mi kniha i přes jisté výhrady líbila. Byla stejně čtivá jako autorčina ostatní díla, takže těch sedm set stran rychle uteče. K Půlnočnímu slunci jsem si nevytvářela žádná velká očekávání, tudíž jsem ani nemohla být zklamaná. Myslím, že mě kniha spíš potěšila, než cokoliv jiného. Vím, že se mnoha lidem příliš nelíbila, ale já se jí musím zastat. Autorka zvládla napsat příběh tak, že všechno, co Edward řekl, dávalo smysl a pochybuji, že by nad tím u Stmívání nějak moc hloubala. Tady to ale vypadalo naprosto přirozeně, takže za to ode mě dostává obrovskou poklonu. 

Pokud jste fanoušky Stmívání, jak knih tak filmů, určitě se do Půlnočního slunce pusťte. Možná budete patřit k těm lidem, co nad touhle knihou vrtí hlavou, ale třeba si ji zamilujete. Když už nic, tak má nádhernou obálku v designu, který dodává celé sérii tajemnější nádech. Samotné granátové jablko je podle mě úžasný motiv, v knize totiž tohle ovoce hraje svou roli.

Hodnocení: